Řemeslu jsem se vyučila v Polné u Jihlavy v roce 1980. Jednalo se na
Vysočině (i dnes se stále jedná) o jediné celostátní učiliště oboru hodinář-
opravář, tehdy však zřízené ČSVD (Českým svazem výrobních družstev).
Vzhledem k ojedinělosti tohoto oboru a vzdálenosti od Prahy, bylo to
studium s internátem, čímž jsem tak v Polné strávila bezmála tři roky, s
občasnou návštěvou svého domova. Na toto období svého života i s přísným
internátním režimem však stále s úsměvem a v dobrém vzpomínám dodnes. Setkala
jsem se zde s mnoha spolužáky z různých koutů tehdejší ČSSR od Čechů, Moraváků,
Slováků i Maďarů a dodnes i díky sociálním sítím jsem v kontaktu se spoustou z
nich. S ubývajícím počtem zájemců o obor hodinář bylo toto učiliště v roce 2005
z Polné trvale přemístěné do města Jihlava a stále funguje dodnes.
Dle možností se však do Polné u Jihlavy stále vracím nejen pro krásné
vzpomínky, ale i z osobních důvodu. Vdala se mi sem má „hodinářská“ spolužačka
Jarmila (původem z Olomouce), dnes již Skočdopolová, ke které mám stálý trvalý
vřelý osobní vztah. Stejně tak i k celé její rodině a manželovi Jindřichovy
(úspěšný a přínosný starosta města Polné neuvěřitelných 6 volebních období!)
Po svém vyučení jsem již v Praze pod družstvem Saturn nabírala zejména od starších kolegů své zkušenosti. Pracovala jsem dva roky na provozovně v Hybernské ulici a pak až do roku 1989 ve Vodičkové ulici (pasáž ABC), bohužel ani jeden z těchto krámku se jako hodinářství už nedochoval. Nabízenou možnost po roce 1989 zřídit si svou samostatnou živnost ve Vyšehradské ulici jsem využila bez váhání.
Jako soukromý podnikatel jsem v r. 1990 převzala Hodinářství ve Vyšehradské
ulici č.17. Toto hodinářství mělo dlouholetou tradici díky skutečnosti, kdy si
v r. 1936 tento obchod pronajal hodinář pan Čestmír Chramosta, jež v tomto domě
také bydlel. Spolu s prodejnou zde založil i svou dílnu. Naštěstí ani doba
normalizace tohoto řemeslníka nezlomila i když mu byl veškerý majetek zabaven.
O jeho odborné a poctivé řemeslné práci vypovídala skutečnost, jak na něj stále
obyvatelé a nejen z „Podskalí“ vzpomínali i když před mým příchodem, zde obchod
hodinářství provozoval cca 20 let státní podnik.
Osobně jsem neměla možnost pana Chramostu poznat a informace o něm jsem
získala převážně jen ze vzpomínek od zákazníků. Snad i proto postupně vzniklo
mé odhodlání, pokračovat co nejlépe nejen v jeho odborné práci, ale i zachovat
tak v tomto hodinářství po jeho „zakladateli“ co nejvíce…
Doufám, že by pan Chramosta ocenil mé zachování zdejšího původního
interiéru ve stylu Ard Deko, ale také mou osobní odbornou práci a udržení
vysoké kvality našeho řemesla, během mých 27 let nepřetržitého provozu, pro
dobré jméno „Hodinářství ve Vyšehradské ulici„.
Vždy jsem byla a zůstávám veliký příznivec a fanoušek mechaniky. Uvést
znovu do provozu starožitné stroje je nepopsatelná radost a potěšení.
Provozovnu hodinářství ve Vyšehradské ulici jsem v červnu r. 2017 trvale
přenechala novým kolegům. Po dlouhém váhání, jsem musela ve své profesi
zrealizovat zásadní změnu. Vedla mě k tomuto rozhodnutí skutečnost, kdy po
několika operacích krční páteře, vzniklé z mé profese, už bylo nad mé síly
zajistit náročný denní provoz obchodu a pak až po večerech, ve své domácí malé dílně
opravy starých hodin pro zákazníky.
Dospěla jsem tak k rozhodnutí, že se budu věnovat výhradně jen opravám
starožitných hodin. Na mé šťastné období v tomto Hodinářství ve Vyšehradské
však nelze zapomenout. Jsem ráda, že se mi podařilo najít další pokračovatele a
doufám, že profesní odkaz z našeho řemesla zde bude na vysoké úrovni fungovat
stále dál.
Osobně se jsem se tak mohla již naplno věnovat jen opravám starožitných
hodin a starší mechaniky a být dál zákazníkům k dispozici v domácí
dílně. Ke své práci jsem využívala do r.2017 malou domácí dílnu v Praze a
po první vlně Covidu v r. 2020 hlavně dílnu na chalupě u Březnice na
Příbramsku.
Zákeřná nemoc mého manžela s verdiktem neoperovatelné, nám od konce r.
2023 doslova obrátila život naruby. První náročnou onkologickou léčbu ustál
do remise. K této nemoci mu však ještě našli nevyléčitelnou agresivní
poruchu autoimunity…. Nic moc prognóza, ale nevzdáváme se a manžel je hodně
statečný. Manžel je pod neustálou kontrolou, obě nemoce i léčba se na něm sice
lehce podepsali, ale stále je soběstačný i plný optimismu. Rozhodnutí
přestěhovat se do Struhařova, kde žije syn s rodinou vzniklo rychle vč.
náhodného štěstí v možnosti zakoupení staršího domku k rekonstrukci.
Veškeré naše zázemí, co jsme si s manželem vybudovali, jsme pro jeho
podporu a již i nutnost blízkost a pomoc naší rodiny, museli opustit. Nastalo
pro nás další velmi náročné a vysilující období.
Nejdřív prodejem a odstěhováním z bytu v Praze na chalupu u Příbrami,
kde jsme pak do jejího prodeje přečkali, jak nejdéle to šlo.
Rekonstrukce domu ve Struhařově u Mnichovic, trvala rok a nastěhovali jsme
se již z nutnosti koncem prosince 2025 i s vědomím, že není vše
dokončeno, ale základní podstatné potřeby k bydlení zde již byly….
Ve Struhařově je krásná příroda, rychlá dostupnost k doktorům do
Prahy, hlavně syn s rodinou, má sestra ve Skalici, bratr v Kostelci u
křížku, zatím i příjemní lidé a sousedé, a hlavně čistý vzduch, který manželovy
nemocné plíce tolik potřebují….
Částečně zabydlet se nám podařilo cca po 3 měsících a již jsme zde konečně i
doma, máme své zázemí a já mám navíc zase svou trvalou hodinářskou domácí
dílnu. Manžel rád pracuje venku lehkým úklidem a úpravou pozemku, těší se na
jaro a to bude jistě již veselejší.
Život s námi opravdu hraje podivnou hru, nevím, zda mě zkouší, kolik
toho vydržím, ale za poslední 2 roky, bych řekla, že už toho bylo docela dost….
Člověk míní, život mění…. Radost z nového domova ve Struhařově nám narušil
fakt, že manžel má nový a větší nález na plíci, vedle toho původního,
ozářeného.
Čeká ho druhá náročná kompletní onkologická léčba. Snad že jsme si již v r.2024
prošli první manželovu léčbu, snášíme to zjištění dnes vcelku výrazně lépe, víme,
jak co bude probíhat, ale strach, tak ten strach máme oba….
Naštěstí již máme ve Struhařově své pevné domácí zázemí i rodinu a já mohu
pracovat…. Nejvíce mi pomáhá odreagování se brzy ráno nebo po večerech u oprav
hodin, kde nutnost soustředění se nad strojem, zažene negativní myšlenky… Ještě
čekáme na rozpis manželovy léčby a pak…. vše je v rukách osudu…. Držte
nám, co můžete…. Děkuji moc ze srdce…
Vaše hodinářka Zdeňka
Pečánková
Mou profesi a řemeslo v květnu 2018 zaujala redaktorku ČT paní Janu Horkou, která diváky v krátkých šotech každý čtvrtek na ČT24 v závěru pořadu Byznys seznamovala s malými podnikateli, jež se nejen živí, ale hlavně udržují své řemeslo. Musela mě sice chvíli přemlouvat, protože mám stále víc poptávek, než jsem schopná zvládnout, a do svého soukromí nikoho nepouštím, ale její myšlenka, že by se některý rodič mohl tímto inspirovat při výběru povolání pro své dítě, mě nakonec přesvědčila. Pustila jsem natáčecí štáb do své druhé domácí dílny mimo Prahu. Tréma, kterou jsem při zapnuté kameře prožívala byla neuvěřitelná, pomalu jsem nevěděla ani jak se jmenuji. Celý štáb byl však neuvěřitelně vstřícný a profesionální, tak nakonec vznikl krátký náhled z mé dílny a mého řemesla.
